Upozorňujeme návštěvníky, že pohyb v areálu zámku může být částečně omezen vzhledem k probíhající opravě krovů a střechy na budově zámku. Za případný nekomfort se omlouváme.
Berchtoldové (1800-1945)
Virtuti et fidei
Starobylá rodina Berchtoldů pocházela z Tyrolska. Podle rodové pověsti byl jeden z předků dokonce oním rytířem, který v bitvě na Moravském poli zasadil první smrtelnou ránu českému králi Přemyslu Otakarovi II. Potomci značně rozvětveného rodu se do českých zemí dostali až po Bílé hoře. Schopný zemský advokát povýšený do rytířského stavu Jakub Berchtold z Trientu zakoupil v roce 1628 moravské statky Vratěnín, Pulice a Uherčice, jejichž jméno mu císař udělil jako rodový predikát. Bohatí Berchtoldové byli už v druhé generaci povýšeni do hraběcího stavu a nadále rozšiřovali svůj majetek. Buchlovské panství přešlo na rodinu díky sňatku jedné z dědiček petřvaldovského dominia Marie Terezie s majitelem jihočeské Stráže nad Nežárkou hrabětem Prosperem Antonínem Berchtoldem. Kromě představených majitelů panství vynikl z tohoto rodu zejména dr. Bedřich Všemír Berchtold, nevlastní bratr hraběte Leopolda I. Berchtolda, nestor pražských vysokých škol, proslulý vědec, cestovatel a spoluzakladatel Národního muzea v Praze.
Přehled majitelů
Leopold I. hrabě Berchtold patří nejen k největším osobnostem mezi majiteli Buchlovic, ale také k nejvýraznějším postavám moravských dějin přelomu 18. a 19. století. Po studiích v Olomouci a ve Vídni působil ve státních službách, nicméně brzy, díky prostředkům své tety podnikl několik cest do Evropy, Afriky a na arabský poloostrov. Po svém návratu publikoval několik etnografických a cestopisných studií, které byly záhy přeloženy do několika jazyků. Celoevropskou proslulost získal Leopold Berchtold členstvím v několika vědeckých společnostech, kde popularizoval výsledky moravského vědeckého bádání.
Ve veřejném životě se profiloval jako nadšený anglofil, obdivující tamní liberální společnost i prosperitu spojenou s průmyslovou revolucí; znalost anglického prostředí s propastnými sociálními rozdíly však také formovala jeho kritický vztah k sociálním problémům kapitalistické společnosti. Diletující etnograf, přírodovědec a lékař nejvíce proslul svými humanistickými a filantropickými aktivitami. Na svých panstvích zavedl systematickou podporu chudých obyvatel a vynikl také jako organizátor nejrůznějších dobročinných sbírek. Vyvrcholením jeho filantropie bylo zřízení nemocnice na buchlovickém zámku, kde na vlastní náklady léčil bez rozdílu všechny nemocné. Příznačný byl i jeho konec, kdy se nakazil tyfem při ošetřování raněných důstojníků. Filantropická činnost hraběte Berchtolda, „moravského Howarda“, byla nadšeně oslavována dobovým tiskem po celé habsburské monarchii, nicméně Berchtoldovu rodinu uvedla do značných dluhů, kdy dokonce hrozil odprodej panství židovskému bankéři Solomonu Rothschildovi.
Po studiích práv a politických věd na vídeňské univerzitě zahájil hrabě Zikmund I. kariéru ve státních službách. Kromě spíše prestižních titulů, jako byl například důstojník královské uherské tělesné gardy, zastával postupně několik postů v rakouské správě; vystudovaný právník zasedal na moravském zemském sněmu i soudu a jako přísedící soudu trenčínského komitétu. Kontakty s uherským prostředím, podpořené získáním statků Putnok a Velké Záblatí po hraběcí rodině Teleki, ho přivedly do řad magnátů, kteří v revolučním roce 1848 otevřeně vystoupili proti centrální habsburské vládě. Po krvavé porážce povstání v roce 1849, hrozil aktivnímu Berchtoldovi, jako jednomu z iniciátorů vzpoury, trest smrti. Na základě četných přímluv, a podle legendy také díky kráse Berchtoldovy manželky hraběnky Ludmily Wratislavové z Mittrowitz, byl trest císařem Františkem Josefem I. zmírněn na doživotní domácí vězení. Zikmund I. Berchtold tak strávil zbytek života na Buchlově a Buchlovicích, kde v roce 1869 zemřel. K jeho nejvýznamnějším činům patřilo shromáždění obrovské sbírky minerálů a grafických listů a zejména zpřístupnění hradu Buchlova veřejnosti v roce 1848.
Zikmund II. hrabě Berchtold vystudoval na prestižním vídeňském Theresianu a následně, tak jak velela nutnost pro budoucího majitele velkostatku, také na hospodářských a lesnických akademiích v Budapešti a ve Vídni. Odborné znalosti využil především při reorganizaci a modernizaci velkostatku, kde mimo jiné zavedl proslulý velkochov koní. Jako významný velkostatkář zastával i několik veřejných funkcí; za moravskou šlechtickou stranu středu (Die Mittelpartei des mährischen Großgrunbesitzes) zasedal na zemském sněmu a ve funkci poslance působil i na říšském sněmu a v panské sněmovně. Jeho politické aktivity směřovaly zejména k vyvažování vypjatých nacionálních témat mezi českými a moravskými poslanci a jednoznačné oddanosti rakouskému císaři. Díky schopnostem a znalosti jazyků působil také jako viceprezident privilegované rakousko-uherské společnosti státní dráhy, nebo člen kontrolní komise pro státní dluhy a mezinárodní společnosti Comitato Parlamentare per l´ Arbitrato e per la pace v Římě. Jisté kontakty udržoval i s českými vlasteneckými kruhy, což dokazoval zejména činností ve Slovanské besedě ve Vídni. Za jeho vlády došlo k podstatným adaptacím buchlovického zámku a značnému rozšíření sbírkového fondu.
Leopold II. hrabě Berchtold patří díky své strmé kariéřev posledních letech habsburské monarchie k nejznámějším, ale také nejvíce kontroverzním osobnostem rodu Berchtoldů. Po studiu práv a politických věd ve Vídni zahájil kariéru na několika nižších postech ve státní správě, mimo jiné na okresním hejtmanství v Hodoníně a na moravském místodržitelství v Brně. Díky svému vzdělání, kultivovanosti, znalosti jazyků a oblibě ve vídeňské společnosti nastoupil v roce 1893 na ministerstvo zahraničí ve Vídni, odkud byl přesunut na místo legačního sekretáře rakousko–uherského velvyslanectví v Paříži (1894–1898) a následně na velvyslanectví do Londýna (1898-1902). Roku 1903 se stal radou na velvyslanectví v Petrohradě, kde se poprvé setkal s tehdejším ambasadorem a pozdějším ministrem zahraničních věcí baronem Aloisem Lexou Aerenthalem. Strmou kariéru přerušil Berchtold odchodem z diplomatických služeb v roce 1905, kdy se chtěl věnovat správě svého majetku, ale už o rok později se nechal přesvědčit k převzetí postu rakousko–uherského velvyslance v Rusku, kde setrval až do roku 1911.
Z této diplomatické pozice zorganizoval 15. a 16. září 1908 proslulou buchlovickou schůzku, kde razantní ministr zahraničí Aerenthal spolu se zcela nepřipraveným ruským ministrem zahraničí hrabětem Alexanderem Petrovičem Izvolským vyjednali sféru vlivu obou mocností na Balkáně, která vedla k rakouské anexi Bosny a Hercegoviny o necelý měsíc později. Překvapivý, nicméně pouze zdánlivý triumf rakouské diplomacie však přinesl hluboké protirakouské nálady v ruské společnosti a nebezpečnou radikalizaci Srbska.
Na žádost svého umírajícího politického mentora barona Aerenthala a po osobní intervenci císaře Františka Josefa I. přijal zdráhající se Berchtold v roce 1912 místo ministra zahraničních věcí rakouské monarchie. Jako dík za přijatou funkci mu císař udělil prestižní řád Zlatého rouna, nicméně ani tato pocta nerozptýlila jeho pochybnosti. Politický kurz Berchtoldova ministerstva pokračoval v poměrně agresivní balkánské politice, kde mělo Rakousko získat rozhodující velmocenské postavení. Jeho spojenectví s Bulharskem a Tureckem, největšími konkurenty ambiciózního Srbska, však jen zvýšily napětí v celé oblasti. Po dvou letech vyhrocené mezinárodní situace, byl v důsledku sarajevského atentátu na následníka rakousko–uherského trůnu nucen Berchtold vyhlásit Srbsku ponižující ultimátum, po jehož odmítnutí vypukla I. světová válka. Nepříliš průbojný ministr, vmanévrovaný do formulace ultimáta rakouskými militaristickými kruhy, ze své funkce rok na to odstoupil a dále působil jako nejvyšší hofmistr následníka trůnu arcivévody Karla, po jehož nástupu na trůn přešel do funkce nejvyššího komořího. Po vzniku Československé republiky byl jako nežádoucí osoba vyhoštěn a navzdory četným návštěvám Buchlovic žil převážně až do konce života na svém zámku Peresznye v Maďarsku. Kromě diplomatické činnosti byl hrabě Berchtold nadšeným historikem, který v roce 1893 vydal dosud nejpodrobnější dějiny hradu Buchlova (Vergangenheit und Gegenwart der Herrburg Buchlau im mährischen Marsgebirge) a iniciátorem posledních, neobarokních úprav buchlovického zámku a zahrady.
Na seznam světového kulturního dědictví Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) přibyl 18. prosince 2015 telegram, kterým Rakousko-Uhersko vyhlásilo v roce 1914 válku Srbsku.
Podle historiků šlo o vůbec první telegrafické vyhlášení války. O přijetí dokumentu na seznam UNESCO požádal srbský státní archiv už loni u příležitosti stého výročí začátku 1. světové války. Ve francouzštině ho sepsal tehdejší rakousko-uherský ministr zahraničí, hrabě Leopold Berchtold z Uherčic. "Telegram je jedinečným svědectvím světové diplomacie a mezinárodně významným dokumentem," uvedlo UNESCO. Vyhlášení války Srbsku z 28. července 1914 stálo na počátku více než čtyř let bojů první světové války.
Posledním šlechtickým majitelem buchlovického zámku se stal prvorozený syn hraběte Leopolda II. Berchtolda Alois. Po studiích na uherskohradišťském gymnáziu vystudoval právnickou fakultu ve Vídni a mimo jiné působil jako nadporučík československé armády v záloze. Po převzetí majetku v roce 1942 žil převáženě v ústraní buchlovického zámku, odkud byl po osvobození Buchlovic rumunskou armádou jako nežádoucí osoba vyhoštěn; zbytek života prožil ve Vídni.