Ve veřejném životě se profiloval jako nadšený anglofil, obdivující tamní liberální společnost i prosperitu spojenou s průmyslovou revolucí; znalost anglického prostředí s propastnými sociálními rozdíly však také formovala jeho kritický vztah k sociálním problémům kapitalistické společnosti. Diletující etnograf, přírodovědec a lékař nejvíce proslul svými humanistickými a filantropickými aktivitami. Na svých panstvích zavedl systematickou podporu chudých obyvatel a vynikl také jako organizátor nejrůznějších dobročinných sbírek. Vyvrcholením jeho filantropie bylo zřízení nemocnice na buchlovickém zámku, kde na vlastní náklady léčil bez rozdílu všechny nemocné. Příznačný byl i jeho konec, kdy se nakazil tyfem při ošetřování raněných důstojníků. Filantropická činnost hraběte Berchtolda, „moravského Howarda“, byla nadšeně oslavována dobovým tiskem po celé habsburské monarchii, nicméně Berchtoldovu rodinu uvedla do značných dluhů, kdy dokonce hrozil odprodej panství židovskému bankéři Solomonu Rothschildovi.

Z této diplomatické pozice zorganizoval 15. a 16. září 1908 proslulou buchlovickou schůzku, kde razantní ministr zahraničí Aerenthal spolu se zcela nepřipraveným ruským ministrem zahraničí hrabětem Alexanderem Petrovičem Izvolským vyjednali sféru vlivu obou mocností na Balkáně, která vedla k rakouské anexi Bosny a Hercegoviny o necelý měsíc později. Překvapivý, nicméně pouze zdánlivý triumf rakouské diplomacie však přinesl hluboké protirakouské nálady v ruské společnosti a nebezpečnou radikalizaci Srbska.

Na žádost svého umírajícího politického mentora barona Aerenthala a po osobní intervenci císaře Františka Josefa I. přijal zdráhající se Berchtold v roce 1912 místo ministra zahraničních věcí rakouské monarchie. Jako dík za přijatou funkci mu císař udělil prestižní řád Zlatého rouna, nicméně ani tato pocta nerozptýlila jeho pochybnosti. Politický kurz Berchtoldova ministerstva pokračoval v poměrně agresivní balkánské politice, kde mělo Rakousko získat rozhodující velmocenské postavení. Jeho spojenectví s Bulharskem a Tureckem, největšími konkurenty ambiciózního Srbska, však jen zvýšily napětí v celé oblasti. Po dvou letech vyhrocené mezinárodní situace, byl v důsledku sarajevského atentátu na následníka rakousko–uherského trůnu nucen Berchtold vyhlásit Srbsku ponižující ultimátum, po jehož odmítnutí vypukla I. světová válka. Nepříliš průbojný ministr, vmanévrovaný do formulace ultimáta rakouskými militaristickými kruhy, ze své funkce rok na to odstoupil a dále působil jako nejvyšší hofmistr následníka trůnu arcivévody Karla, po jehož nástupu na trůn přešel do funkce nejvyššího komořího. Po vzniku Československé republiky byl jako nežádoucí osoba vyhoštěn a navzdory četným návštěvám Buchlovic žil převážně až do konce života na svém zámku Peresznye v Maďarsku. Kromě diplomatické činnosti byl hrabě Berchtold nadšeným historikem, který v roce 1893 vydal dosud nejpodrobnější dějiny hradu Buchlova (Vergangenheit und Gegenwart der Herrburg Buchlau im mährischen Marsgebirge) a iniciátorem posledních, neobarokních úprav buchlovického zámku a zahrady.