Navzdory tomu, že je zámek v Buchlovicích pokládán za jeden z nejvýznamnějších a nejkvalitnějších příkladů moravské barokní architektury, zůstávalo v souvislosti s jeho vznikem hned několik otazníků. Nové podněty přinesla do mnohaleté umělecko-historické diskuse až průlomová studie brněnského historika umění Jiřího Kroupy, který prostřednictvím několika zjištění a díky originálně formulovaným otázkám otevřel cesty k objasnění autorství a architektonické úlohy celého projektu.

Podle tradice měl být buchlovický zámek galantním darem, který nechal tehdejší majitel panství hrabě Jan Dětřich Petřvaldský z Petřvaldu vystavět pro svoji manželku z původně italského rodu Collona, aby se na Moravě cítila jako ve své staré vlasti. To, že jde pouze o legendu, však dokazuje zejména skutečnost, že linie Collonů, z níž Anežka Eleonora pocházela, sídlila ve Slezsku a že se oba manželé zřejmě seznámili v Brně, kde sloužil hraběnčin bratr jako velitel špilberské pevnosti. Stavbu nového sídla v Buchlovicích je proto nutné uvést do poněkud širších dobových souvislostí, spojených zejména s okázalým životním stylem bohatých barokních aristokratických rodů. Už při prvním pohledu na architekturu zámku je zřejmé, že Buchlovice nebyly zamýšleny jako obvyklý vrchnostenský zámek, který kromě své reprezentační a obytné funkce sloužil také jako centrum správní agendy panství. Komorní, téměř až vilové proporce stavby obklopené zahradou naopak napovídají, že mělo jít především o pohodlný letohrádek, blížící se tomu, co Jiří Kroupa označuje francouzským termínem lieu de plaisance – místo radosti. Polarita dvou sídel, rezidence a zahradního letohrádku, v tomto případě starého hradu Buchlova a Buchlovic, nebyla v prostředí habsburské monarchie nijak ojedinělá; starý císařský hrad Hofburg v centru Vídně a Schönbrunn na dohled od hradeb metropole nebo liechtensteinská knížecí rezidence ve Valticích a nedaleký, nádhernou zahradou obklopený zámek v Lednici jsou toho ve zvětšeném měřítku jasným důkazem. Okrasná zahrada je v tomto případě stejně důležitá, ne-li důležitější než samotná stavba letohrádku. V případě Buchlovic to ostatně potvrzuje zmínka v korespondenci hraběte Leopolda I. Berchtolda z konce 18. století, kdy je zmiňováno, že hrabě bydlí na hradě v kopcích a pod hradem vlastní krásnou zahradu.

Co však odlišuje Buchlovice od ostatních podobných projektů, je forma, v níž byl celý objekt vystavěn. Podle nově nalezené smlouvy mezi hrabětem Janem Dětřichem Petřvaldským a biskupskou konzistoří lze datovat začátky stavby do roku 1698, kdy byla pro stavbu zámku vyměněna farní zahrada nedaleko staré kaple svaté Alžběty. Podle datace na fresce v hlavním zámeckém sále byla první etapa stavby, tedy hlavní budova s ústředním sálem, dokončena v roce 1701. Je zajímavé, že tato datace se udržela i v rodinné paměti majitelů, což potvrzují zejména záznamy pozdějšího majitele hraběte Leopolda II. Berchtolda; ten si o vzniku zámku jinak značně nepřesně poznamenal: „Zámek byl postaven v letech 1699–1701 Janem Dětřichem svobodným pánem Petřvaldským na počest jeho ženy Anny Eleonory z rodu Collona v italském raně barokním stylu architektem Balthasare Fontanou, bratrem Carlo Fontany, velmi známého svojí prací na chrámu svatého Petra v Římě“.